ROZHOVOR S JORGOSEM LANTHIMOSEM

ROZHOVOR S JORGOSEM LANTHIMOSEM

JORGOS LANTHIMOS, REŽSÉR ZABITÍ POSVÁTNÉHO JELENA
Q: Užíváte si to v Cannes?
 
Jorgos Lanthimos: Ne tak docela (smích). Raději bych tady byl bez filmu. Cítím velký stres, na druhé straně jsem ale pochopitelně šťastný, že mám možnost svůj film představit zde, protože neznám lepší místo. Takže jsem velmi rád, že jsem v Cannes, i když je to stresující a vyčerpávající zkušenost.  
 
Q: Jaká témata zpracováváte ve svém Zabití posvátného jelena?
 
JL: Myslím, že Zabití posvátného jelena je především o spravedlnosti, mstě, víře a volbě – o neschopnosti usoudit, co je správné a co je špatné, když čelíte těžkým životním dilematům.
 
Q: Jak obvykle probíhá společná tvorba scénáře s Efthymisem Filippou? Čím začínáte psaní? Vycházíte z nějaké myšlenky nebo představy o určité postavě?
 
JL: Většinou je to neustále se měnící proces. Řekl bych, že vycházíme z nějaké myšlenky, zkoumáme nějaký jev, nebo rozvíjíme počáteční situaci. Myslím, že tentokrát jsme začali s představou chlapce, který přišel o otce a který se snaží docílit spravedlnosti tím, že naváže vztah s lékařem, který jeho otce operoval a kterého pokládá za odpovědného za jeho smrt.
 
Q: Martin byl tedy první postava, která vám přišla na mysl?
 
JL: Ano, situace chlapce, který ztratil svého otce, a který se domnívá, že za to někdo nese vinu. Myslím, že to byla původní premisa, z níž jsme vycházeli. Z ní se pak rozvinula složitější struktura s nadpřirozenými prvky. Velká část příběhu logicky vyplynula z naší snahy zvýšit tlak na postavy za účelem co nejvíce odhalit lidskou povahu. Pokoušíme se hnát věci do krajnosti, což nás nutí přicházet s dalšími prostředky a prvky, které k tomu využíváme.
 
Q: Považujete psaní scénáře za zábavné? A děláte to společně s Efthymisem?
 
JL: Ano, je to zábavné – je to vlastně jedna z nejzábavnějších částí tvůrčího procesu. Často se mě lidé ptají: „Co Vám přináší největší radost? Je to natáčení, nebo stříhání?“ A já jim odpovídám: „Nesnáším je všechny stejně.“ (smích). Necítím při tom žádnou radost – je to příliš stresující. Avšak chvíle objevení nějaké myšlenky, ať už s Efthymisem nebo jiným scénáristou, je pro mě velice vzrušující. Není nic lepšího, než pocit, že nějaký zajímavý nápad budeme moct rozvinout do skutečného příběhu, který bude fungovat. Efthymis nejdřív napíše velkou část scénáře, poté se znovu sejdeme a pustíme se do úprav textu i jeho struktury. Jsou to jen různé fáze procesu, a když některé scény nefungují tak, jak bychom si přáli, vrátíme se opět ke struktuře. To se mnohokrát opakuje, až dospějeme ke konečnému tvaru. 
 
Q: Colin Farrell také hrál ve Vašem filmu Humr. Pracujete s ním rád?
 
JL: Ano, s Colinem pracuji velmi rád. Tentokrát to bylo ještě lepší než minule, protože jsme se už znali. Bylo pro nás lehčí ubírat se stejným směrem. V mém novém filmu ztvárňuje mnohem komplikovanější roli, a myslím, že naše předchozí společná zkušenost nám prospěla.  
 
Q: Míváte při psaní scénáře na mysli nějaké konkrétní herce?
 
JL: Ne, nikdy. Během psaní se snažím nic si nepředstavovat – na to se chci soustředit až úplně na závěr. Nejdřív chci být plně přesvědčen o textu, o příběhu, o celém scénáři. Teprve když mám pocit, že je scénář hotový, že bude fungovat, začínám přemýšlet o tom, kde bychom mohli film natočit a koho bychom do něj mohli obsadit.
 
Q: Čerpal jste při psaní přímou inspiraci ze starořeckého dramatu?
 
JL: Řekl bych, že ano. Ačkoli jsme se jím primárně neinspirovali, během psaní scénáře jsme si uvědomili jisté paralely, a tak jsme usoudili, že by nebylo od věci ve filmu na antickou tragédii odkázat. Navíc mi přišlo zajímavé to, že těmto tématům lidé věnovali pozornost už tak dávno – odpovědi na jisté otázky lidstvo hledalo odjakživa. Přišlo mi zajímavé poukázat na tuto asociaci, ale v žádném případě jsem se nesnažil o adaptaci řecké tragédie.
 
Q: Měl jste na mysli hru Ifigenie v Aulidě?
 
JL: Jak už jsem řekl, když jsme psali scénář, objevili jsme paralely mezi naší premisou a premisou této tragédie, a tak jsme všude, kde jsme to považovali za vhodné, začali na drama odkazovat. Nesnažili jsme se tedy o adaptaci této tragédie, protože náš příběh se vyvíjí jiným směrem.
 
Q: A to přesto, že Vy sám jste velký řecký vypravěč?
 
JL: Vžitá představa, že my Řekové hlouběji chápeme antické drama, nemá opodstatnění. Myslím, že je nám hodně vzdálené - konec konců ani nejsme v tomto oboru nějak zvlášť vzdělaní. Nezáleží na tom, odkud pocházíte, když se zajímáte o divadlo, umění či literaturu, sami se obeznámíte s antickými texty. A já nejsem v tomto ohledu žádná výjimka – nemám žádný bližší, důvěrný vztah k řecké tragédii, ani hlubší vědomosti v této oblasti než ostatní umělci.
 
Q: Můžete nám prozradit, jak jste rozvinuli myšlenku chlapce, který přišel o otce a usiluje o dosažení spravedlnosti?
 
JL: Pro nás to byla základní situace. Nejde jen o chlapce, který ztratí otce, je to složitější, protože někoho z jeho smrti viní a doufá, že se domůže spravedlnosti. V jeho životě to představuje devastující zkušenost, a proto cítí, že musí sjednat nápravu. Snažili jsme se v tom najít něco zajímavého a k tomuto základu něco přidat, doufaje, že vše vyústí do složitého závěru, který diváka donutí zamyslet se nad dalšími možnými souvislostmi. Jak jsem řekl, tehdy jsme si najednou uvědomili, že v tom spočívá něco podobného antické tragédii, a k tomu se pak přidala hororová stránka. Všechno se to sešlo dohromady. Snad se nám povedlo vytvořit komplexní dílo. Film pojednává o mnoha různých věcech a naším cílem bylo vytvořit něco jedinečné.
 
Q: Musel jste Vy sám někdy čelit podobně těžkým rozhodnutím jako protagonisté ve Vašem filmu?
 
JL: Ne, naštěstí jsem zatím nemusel (smích).
 
Q: Je podle Vás v dnešní době tento film důležitější proto, že už lidé necítí takovou odpovědnost?
 
JL: Nevím, zda je film dnes aktuálnější než kdysi. Myslím si, že předkládaná témata nejsou nic nového pod sluncem, lidé hledali odpovědi na tyto otázky už 400 let před naším letopočtem. Osobně mě však fascinuje, že naše současná společnosti je mnohem konzervativnější a že se těmito tématy vlastně nezabýváme. Nechce se nám o nich mluvit, a pak nás šokuje, když jsme nuceni se s nimi vyrovnat v běžném životě. Nevím tedy, zda je můj film v dnešní době aktuálnější než dříve, nebo zda by byl stejně aktuální před dejme tomu před deseti lety. Podle mého názoru jde o něco věčného a globálního, a právě proto mě lákalo těmto tématům věnovat pozornost.
 
Q: Když už je řeč o globálním přesahu, příběh se odehrává v Americe: měl jste pro svou volbu místa nějaký důvod?
 
JL: Jak už jsem řekl, práci pokaždé začínáme psaním scénáře. Nikdy si v této fázi nedělám starosti s tím, jak to bude vypadat, nepřemýšlím nad tím, kdo ve filmu bude a kde se bude natáčet. Doposud jsme obvykle psali příběhy, které by se vlastně mohly odehrávat kdekoli. Teprve po dokončení textu začínám myslet na místo, kde by bylo film nejlepší natočit. A tento film mi připadal jako americký. Pracuji nanejvýš intuitivně a vlastně ani nevím, proč jsem to takto vnímal. Jednou věcí jsem si však byl jistý, a sice tím, že jsem film chtěl udělat v angličtině, což omezilo možnosti volby. Hodně jsme diskutovali o tom, zda by to měl být britský nebo americký snímek, a nakonec jsme se shodli na té druhé možnosti. V tomto případě mi také dávalo větší smysl skloubení prvků různých žánrů, dokonce i zdravotní systém mi připadal víc americký než britský. Při rozhodování mi pomohla různá další hlediska. Když jste otevřeni všem možnostem, nakonec se rozhodujete s ohledem na detaily.
 
Q: Proč jste si vybral právě Cincinnati?
 
JL: Toto městojsem si vybral z praktických důvodů. Věděl jsem, že chci, aby se příběh odehrával na americkém středozápadě. Pak jsme se pustili do průzkumu, pátrání, zjišťování vhodných daňových pobídek a podobně. Navštívili jsme různá místa, ale nakonec jsme dospěli k tomu, že město Cincinnati jednoduše nejvíc odpovídalo našim představám.
 
Q: Pracovalo se Vám ve Spojených státech dobře?
 
JL: Ano, pracovalo se nám tam skvěle. I když jsem zatím nikdy nenatáčel ve velkých městech jako New York nebo Los Angeles, pracovní podmínky v tomto menším americkém městě byly velmi příznivé. Myslím, že lidé v menších městech jsou mnohem přívětivější vůči natáčení než ve velkých městech. Také pohyb z místa na místo je jednodušší – máte větší volnost a flexibilitu. Neexistuje tam mnoho praktických překážek, které by mohly negativně ovlivnit tvůrčí proces. Takže jsem si natáčení v USA opravdu užil.
 
Q: Plánujete tedy i příští film natočit ve Spojených státech?
 
JL: Právě jsem dokončil svůj nový film The Favourite (Oblíbenkyně), který je ale výrazně anglický, tudíž jsme ho natočili v Anglii.
 
Q: Jak jste přišel na téma kontroly něčího života prostřednictvím myšlení?
 
JL: Nevzpomínám si. Žijete svůj život, přemýšlíte o různých věcech, některé otázky vás zaujmou, začnete se jimi více zabývat a mluvit o nich s lidmi kolem. Náměty si vybírám tak, že se sejdu se svými spolupracovníky, začneme uvažovat o dalším projektu, o tom, čemu se budeme věnovat. Prostě předložím nějakou myšlenku, ale jak se objevilo zrovna toto téma, to opravdu nevím.
 
Q: Zajímalo Vás vždy klinické hledisko příběhu, práce chirurga?
 
JL: Nijak zvlášť. Pokud jde o nemocnice, nerad je navštěvuji. Nevím, jak a proč tento můj negativní pocit vznikl. Možná jde o strach z neznáma. Opět bych chtěl připomenout, že všechny tyto prvky se vždy vykrystalizují v souvislosti s tím, co se snažím prozkoumat. Jednoduše mi dávají smysl. Možná to zní divně, ale je docela logické, že začnete s nějakou malou premisou a snažíte se zjistit, kdo je hlavní osobou. Jak už jsem řekl, něčí život je v rukou chirurga, ale nedokážete s jistotou říct, zda je odpovědný za smrt otce. Pak se objeví postava, která se octne ve zvláštní situaci v životě i ve společnosti a kterou pak začnete zkoumat – jednoduše se pokoušíte odpovědět na určité otázky a najít způsob, jakým vyvíjet nátlak na lidské bytosti.
 
Q: Tento film je radikálnější ve svém námětu, ale konvenčnější ve svém vyprávění, než ostatní Vaše filmy. Znamená to, že se nyní ubíráte tímto směrem?
 
JL: Ne, tímto způsobem vůbec nepřemýšlím. Když se snažím vytvořit něco nového a odlišného, nikdy neuvažuji v tomto smyslu. Myslím pouze na materiál, který mi připadá zajímavý, nebo na to, co bych chtěl udělat. Nikdy si neříkám, že bych měl něco podniknout pro svou kariéru. Řídím se svým instinktem, myslím na to, co se mi líbí, jaké pocity to ve mně vzbuzuje, a snažím se k tomu přistupovat s absolutní tvůrčí volností. To samozřejmě nejde uskutečnit naprosto doslovně, protože jednáte s mnoha lidmi a existuje spousta praktických hledisek, ale takto v podstatě dělám své filmy. Prozatím bych nenatočil film, kdybych neměl naprostou svobodu rozhodování.
 
Q: Jak se vypořádáte s kontroverzními nebo negativními recenzemi?
 
JL: Vlastně nijak – recenze čtu málokdy. Někdy, s určitým časovým odstupem, si nějaké v rychlosti přečtu a vidím: „Ó, to je špatné a to je dobré“.  V negativní recenzi však mohu najít něco užitečného, něco, s čím mohu souhlasit, protože vždy usiluji o vytvoření něčeho jiného, a v příštím filmu se to pak budu snažit udělat lépe. V mnoha případech však kritici přistupují k filmům ze svého osobního pohledu – a jelikož žádná vědecká metoda hodnocení neexistuje, jsou to pouze jejich názory. Respektuji to – konec konců, lidé pocházejí z různých prostředí, mají různé životní zkušenosti, různé vzdělání, odlišná kulturní zázemí. Nelze tedy očekávat, že všichni budou na něco reagovat stejně. Různé názory jsou nevyhnutelné a já to plně respektuji.

31. 10. 2017