Dělám filmy o tom, co mě na Polsku štve, říká režisérka filmu Tvář Małgorzata Szumowska

Blog

Dělám filmy o tom, co mě na Polsku štve, říká režisérka filmu Tvář Małgorzata Szumowska

Radikální, otevřené, překypující frustrací a skepsí, které jsou ale převedené do rafinovaného filmového jazyka a invenčních žánrových hříček; takové jsou filmy režisérky a scenáristky Małgorzaty Szumowské. Už její předchozí film, černohumorná paneláková balada Tělo zaujal porotu v Berlíně. Novinka Tvář, která opět líčí polskou realitu z překvapivého, lehce pokřiveného úhlu, dosáhl na prestižní velkou cenu poroty a z mnoha důvodů je relevantní i pro českou společnost. Definuje totiž temné spodní proudy, které utvářejí naši identitu. Zároveň je ale nesmírně jedovatou a výstřední romantickou sondou do duše výjimečné postavy, venkovského metalisty Jacka.

Ztotožňujete se s hlavním hrdinou Jackem?

Cítím se s ním hodně propojená. Je to osobnost, která vzbuzuje strach, smích i úžas, a to nejen ve své rodině, ale také ve vesnici. Je to postava, která mi je blízká svojí čistou a přirozenou energií, svojí upřímností uprostřed pokřiveného světa. Jacek má všechny vlastnosti romantického hrdiny. Je pro mě definicí svobody. 

Jednou z klíčových otázek, kterou kladete s kameramanem a spoluautorem scénáře Michałem Englertem, je důležitost rodinných kořenů každého člověka. Myslíte si, že se Jackova rodina stala jeho stigmatem?

Na začátku filmu je rodina jeho hybnou silou i slabostí zároveň. Jacek je takový, jaký je, díky nim i kvůli nim. Rodina Jacka zásadně ovlivňuje i po jeho nehodě – jeho matka si myslí, že to vlastně vůbec není Jacek, čímž vyjadřuje svoji skepsi i všeobecně negativní vztah Poláků k transplantacím („transplantace nejsou v souladu s náboženstvím“). Typická polská katolická rodina je pro našeho hrdinu prokletím, a proto se ji snaží opustit. Znázorňujeme polskou rodinu čelící extrémní výzvě a je pravděpodobné, že jedna skupina diváků bude tuto rodinu soudit, zatímco druhá skupina diváků ji bude vnímat jako běžnou venkovskou rodinu. Je zřejmé, že se jedná o trochu dysfunkční rodinu, ale která rodina není? Mým záměrem ale určitě nebyla stigmatizace polské provinční rodiny – film je pohádkou o lidské bytosti, která se nestala pouze outsiderem, ale vyděděncem, odpadlíkem ve všech smyslech tohoto slova, dokonce i v tom křesťanském. 

V rámci vaší filmografie to není poprvé, co se zabýváte polským venkovem…

Znám Polsko velmi komplexně, ne pouze naše velkoměsta. Během svého dětství jsem trávila každý rok mnoho času na mazurské vesnici a dodnes mám intenzivní vhled do života na polském venkově, protože navštěvuji venkovský dům mých rodičů se svými dětmi a přáteli. Tvář se sice odehrává v nádherné a nedotčené krajině jižního Polska, ale primárně mě zajímal hlavní hrdina čelící velkému dilematu a něčemu tajemnému. Hrdina žijící v divoké krajině obklopený svým způsobem divokými lidmi. Svět venkova je krásný a krutý zároveň a lidé dokáží být velmi zlomyslní. Vše je zde jednodušší, životní pravidla jsou jasnější, daleko více pravěká. Chtěla jsem zobrazit tuto část Polska, část Polska, ze které chce Jacek i přes její krásu utéct. 

 

Hluboce mě irituje fanatický katolicismus, pokrytectví, agresivita, nedostatek tolerance, zaslepenost ke všemu odlišnému, novému.  

 

Základní myšlenka Tváře byla inspirována skutečnými událostmi…

Ano, ale jedná se pouze o pozadí pro zobrazený děj. Prvním klíčovým prvkem je největší socha Krista na světě, která stojí ve Świebodzinu a která je větší než slavný Kristus v Riu de Janeiru. Druhým klíčovým prvkem je první transplantace obličeje na světě, jejímž cílem bylo zachránit život a která byla provedena na klinice v Gliwicích. Oba tyto reálné prvky jsem podepřela důkladným výzkumem pramenů a taky jsem mluvila se skutečným pacientem z Gliwic, Grzegorzem Galasińským, což přípravě filmu zásadně pomohlo.

Jak důležitá pro vás byla charakterizace hlavního hrdiny Jacka?

Byla naprosto zásadní. Před nehodou je Jacek hezkým mladým mužem plným života, po nehodě by jeho postava měla u diváků vyvolat pocity rozhořčení, zároveň by jí měl zůstat její šarm. Což byl samozřejmě velmi náročný úkol. Po své operaci se Jacek stává člověkem, který děsí lidi kolem. Z medicínského hlediska byla operace jednoznačně úspěšná, protože byl zachráněn jeho život. Ale z hlediska estetického začnete přemýšlet nad tím, jak může člověk s takovým obličejem fungovat v rodině, v práci, během chůze po ulici, ve vztahu s ženou. Představitel role Jacka, Mateusz Kościukiewicz, měl toto všechno v sobě: tuto dualitu mladé osobnosti procházející životem s nadějí a vírou v budoucnost, a zároveň osud člověka, který musí po nehodě redefinovat své místo v rodině a rodné vesnici.

Tvář je univerzálním filmem, prostým a zároveň velmi duchaplným…

Dělám filmy o tom, co mě na Polsku štve. Hluboce mě irituje fanatický katolicismus, pokrytectví, agresivita, nedostatek tolerance, zaslepenost ke všemu odlišnému, novému. Všechny tyto prvky jsou přítomné i v mých předešlých filmech, ale ve Tváři diváka daleko více obtěžují. U tohoto filmu to prostě tak vyšlo. Neumím si představit, že budu zpracovávat zásadní témata a přitom s přílišnou pokorou klečet na kolenou nebo že budu mít na začátku nějakou tezi a té se budu zuby nehty držet. Vím, že nemohu účinně bojovat proti určitým věcem, ale alespoň si z nich mohu dělat legraci. Mám totiž dojem, že všem Polákům by prospělo, kdybychom si více dělali legraci a méně se hádali. Vnímám, co se děje v současném Polsku – bojím se toho, bolí mě to a naplňuje mě to úzkostí. Ale když bych umělecky ztvárňovala tyto pocity, nikdo by mě nechtěl poslouchat. A proto jsem si zvolila černý humor. Polská kinematografie nedisponuje mnoha komediemi přijatými v zahraničí, a to by se možná nyní mohlo změnit. Neříkám tím, že nyní budu točit komedie, ale velmi mě zajímá černý humor v rámci polské kinematografie, protože to je vždy osvěžující a jednoduše poutavý prvek. Myslím, že jde o cenný pokus, jak ukázat Poláky z perspektivy, která je odlišná od tradičně vážného, historického nebo mučednického pohledu, na který je zvyklý okolní svět.