Maren Ade: Humor zrozený z bolesti a zoufalství

Blog

Maren Ade: Humor zrozený z bolesti a zoufalství

Německou producentku, scenáristku a režisérku Maren Ade (1976) fascinují situace, v nichž trapnost lidského konání dosáhne takové míry, že už nezbývá než se bezradně ptát „… a co teď?“ Tam, kde by ostatní filmaři vzali zavděk vypečeným gagem na pomezí komedie a dramatu, však Ade nikdy neodvrátí pohled kamery a nechá situaci s nemilosrdnou krutostí doznít. Její filmy důsledně pracují s vědomím, že výsledkem naší usilovné snahy vycházet s druhými bývá často naprostá marnost, byť chvílemi schovaná za malé triumfy. Stačí pár vteřin počkat a všechno se změní. „Humor se pro mě rodí z bolesti a zoufalství,“ říká Ade.

Absolventka Vysoké televizní a filmové škole v Mnichově (HFF) definovala svou tvůrčí metodu už v absolventském snímku Les pro stromy (2003), který si z festivalu v Sundance odvezl zvláštní cenu poroty. V syrovém snímku, jehož amatérsky neuhlazený a důsledně deestetizovaný vizuál jako by odkazoval k vlivům manifestu Dogma 95, sleduje mladou naivní učitelku Melanie, která přijíždí do Karlsruhe začít nový život. Pro důvěřivou, poddajnou a idealistickou ženu je však nové prostředí peklem – žáci ji ponižují, starší učitelé znevažují, domnělí přátelé zneužívají a sympatie k ní cítí jen podivínský a slizký kolega.

Ade ale postavou outsidera, kterému se děje příkoří, diváka nevydírá. Melanie je mistryně v sebeponižování. Trapné situace neomylně vytváří a její jednání téměř vylučuje soucit, protože místy hraničí s pasivní manipulativností a sadomasochismem. Les pro stromy je s neúprosnou důsledností poskládán výhradně z trýznivých epizod sebeklamu, jejichž intenzita může být pro mnohé nesnesitelná. Ade je nemilosrdná  pozorovatelka destruktivní lidské touhy někam patřit, být milován a cítit se šťastný. 

Totéž platí i o jejím druhém filmu Všichni ostatní (2009), který postoupil na festivalovém žebříčku a z Berlinále si odvezl hned dvojici cen – Stříbrného medvěda pro nejlepší herečku a Velkou cenu poroty. I zde stojí v centru nekonvenční protagonistka, která marně hledá citové naplnění. Vztah výstřední Gitti a unikavého Chrise prochází během zdánlivě harmonické dovolené těžkou zkouškou. Ade z distance a skrze výseky všednosti odhaluje citové strádání. V centru pozornosti stojí dva lidé, kteří si odmítají přiznat, že jejich vztah je dávno po záruční lhůtě. Tvrdá a přesná diagnóza chladu a vzájemného odcizení opět vychází ze sledu přesně odpozorovaných civilních situací, které Ade a její kameraman Bernhard Keller zachycují bez zbytečné romantizace, ve vší ošuntělosti a opotřebovanosti.

za každou vtipnou scénou následuje drobný detail, který přináší (kousavou) deziluzi.

Tři roky po úspěchu svého druhého filmu v Berlíně oznámila Ade, že se v dalším snímku vydá do neprobádaného teritoria rodičovství a kariérismu. Kryptický název Toni Erdmann skrývá projekt, který částečně inspiroval režisérčin otec a jeho svérázný smysl pro humor. Jde bezesporu o její nejambicióznější a nejvrstevnatější film, v němž se inspirativním způsobem prolíná komedie a drama. Svému producentovi prý Ade omluvně řekla: „Myslím, že to bude strašně smutný film. Mrzí mě to. Vím, že jsme to prodávali jako komedii.“ Přesto exploze smíchu a spontánní potlesky během projekcí ukazují, že se režisérka mýlila. Přinejmenším částečně. Toni Erdmann totiž dokáže spontánně strhnout sál k salvám smíchu. Ale za každou vtipnou scénou následuje drobný detail, který přináší (kousavou) deziluzi.

Toni Erdmann, první německý film v hlavní soutěži Cannes po osmi letech, je příběhem stárnoucího osamělého muže, který se po smrti jediného dlouholetého přítele (psa) vydává na neohlášenou návštěvu za svou dcerou. Ta si v Bukurešti zarputile buduje kariéru v nadnárodní poradenské firmě a na osobní vazby nemá jednoduše čas. Její otec Winfried rád nevkusně žertuje prostřednictvím převleků a smyšlených historek, jeho maškaráda ale ve skutečnosti obsahuje víc zoufalého volání po pozornosti než skutečného humoru. Situace se změní ve chvíli, kdy přijme identitu životního kouče/německého ambasadora Toniho Erdmanna, neforemného podivína s falešným chrupem v nafialovělém obleku, trekových botách a absurdní paruce.

Ve snaze přiblížit se takto své dceři a zároveň jí odhalit prázdnotu single existence úspěšné manažerky se totiž dotkne něčeho, co je pro vztahy rodičů a dětí naprosto esenciální – oné unikavosti, špatného načasování, neobratnosti a lehké trapnosti, která takovou intimitu doprovází. Co by nikdy neprošlo Winfriedovi, projde Tonimu Erdmannovi, který je tak zřetelně „falešný“, až se stává nejautentičtějším člověkem v místnosti plné narcistních korporátních klonů.

Ade opět postupuje metodou „full frontal“ – karty na stůl a do naha. Pokud bychom v německé kinematografii hledali blížence této metody, nejspíš by to byla Láska na grilu Andrease Dresena. Všechno v Tonim Erdmannovi je obnažené až na dřeň. Lidská komunikace, sex, drobné všední rituály, společenský status quo, genderové rozdíly. Formálně je film naprosto civilní, zcela se podřizuje fantastickým hereckým výkonům ostré a robotické Sandry Hüller a strhujícího Petera Simonischeka, jehož Winfried/Erdmann ovládá plátno s nepochopitelnou intenzitou i subtilností.

Režijní metoda je opět naprosto neokázalá, maximální důraz klade na psychologii i rytmus, s nímž Winfried metodicky proniká do workoholického univerza své dcery. Díky tomu je téměř tříhodinová stopáž zcela bezbolestná. Toni Erdmann v žádném případě není čistokrevnou komedií. Je to film s odzbrojujícími, třeskutě vtipnými místy, která ale důvtipná Maren Ade vždy nechá trvat o něco déle, aby odhalila jejich hořký dozvuk.

Toni Erdmann mezi mnoha univerzálními existenčními momenty nechává naplno zaznít tvůrčí motto Maren Ade: krásné okamžiky zběsile utíkají pod rukama, ty trapné trvají nesnesitelně dlouho. Vůbec největším triumfem režisérky je však způsob, jakým se jí podařilo vystihnout ono kostrbaté a křehké pouto mezi rodičem a dítětem, nesmělost a nejistotu maskovanou za až příliš suverénní gesta, aniž by přitom zapomínala na společenský kontext, v němž se film odehrává.

„Hlavně neztrácejte humor,“ radí Toni Erdmann rumunskému sadaři, kterému za plotem roste ropná rafinerie. Filmografie Maren Ade ale ukazuje, že ho tváří v tvář realitě ztrácíme v podstatě neustále. A ani dočasné nasazování umělých zubů tomu nezabrání.